Základní parašutistická poloha

Při samotném volném pádu se pádová rychlost (vlivem vyrovnání působení sil gravitace a odporu vzduchu) přibližně ve 12.–13. vteřině pádu ustálí a již se dále nezvyšuje. Při seskocích z výšky 4000 m, se jedná o rychlost cca 50m/s. Souhrn ploch přední strany našeho padajícího těla a končetin představuje plochu, na kterou působí tlak proudícího vzduchu a kterou je proto potřeba aerodynamicky přizpůsobit s cílem, aby byl náš pád stabilizovaný a ovladatelný. Tohoto dosáhneme tak, že prohnutím v zádech (do kolébky) snížíme těžiště těla, které se promítá do oblasti pupku, co nejníže vzhledem k hlavním stabilizátorům polohy - končetinám. Zároveň tím usnadníme obtékání vzduchu kolem našeho těla a snížíme výskyt destabilizačních turbulencí. Horní končetiny držíme v tzv. „boxu“ - to znamená, že mezi tělem, paží a předloktím jsou pravé úhly. Předloktí by měla zůstat vodorovně. Čím výše se nám daří ruce vůči rovině těla držet, tím stabilnější je naše poloha. Dolní končetiny držíme lehce roztaženy - na šíři ramen, mírně pokrčeny v kolenou, špičky lehce propnuty. Také dolní končetiny se snažíme zvednout co nejvýše (v kyčelních kloubech), ovšem bez přílišného ohýbání v kolenou. Hlavu držíme co nejvýš a díváme se na horizont (vodorovně před sebe).

Teprve po dostatečném zvládnutí této základní polohy může žák pokračovat v nácviku manévrů, které mu umožňují pohyb ve všech směrech v prostoru.

Zdůrazňuji: Hlavní zásadou základní polohy je být dobře prohnutý a současně uvolněný - tak aby proud vzduchu sám vyformoval naše tělo. Ztuhlé, křečovité držení těla a končetin bývá nejčastější příčinou rozkývání (tzv. „klivky“) při volném pádu.

Při seskocích instruktor používá určité signály na korekci polohy, jejichž význam je potřebné si dobře osvojit a při seskoku na ně správně reagovat.

Při sledování výšky pohybujeme pouze hlavou - abychom nechtěným pohybem končetin či změnou držení těla nenarušily, zejména v začátcích tak pracně nabytou, stabilitu pádu.